Monte Cristallo
K výstupu na Monte Cristallo jsme se dostali úplnou náhodou. V rámci našeho Eurotripu (trasa Německo–Rakousko–Itálie) jsme chtěli navštívit jiný vrchol poblíž Cristalla (u města Cortina d’Ampezzo). Po cestě k nástupu jsme si však všimli nebývalého členění hor. Navíc nás zaujala designová lanovka. Byli jsme nadšení a tak jsme se rozhodli za každou cenu zdolat vrchol.
Kde zaparkovat?
Zaparkovat se dá jednoduše na bezplatném parkovišti (mapka zde: https://mapy.cz/s/300SH). Parkoviště je docela rozlehlé a disponuje kapacitou parkovacích míst pro více aut. Na parkovišti se nacházejí i mobilní toalety. Před stínem se ale moc neukryjete – parkovací místa jsou víceméně pod přímým sluncem.
Lanovka a cena
Lanovka se nachází přímo u parkoviště. Je moderně vybavená a na první pohled působí nadčasově. Cena jízdného pro cestu tam i zpět je 16 € na osobu. Na lanovku se dají pověsit i kola. Doba jízdy je odhadem pár minut, nic dramatického. Už při cestě nahoru si všimnete hornatého členění. Prostě se vám budou nabízet samé skvělé výhledy. Konečná zastávka lanovky se jmenuje Rifugio Son Forca. U výstupu z lanovky se nachází restaurace, u které si můžete doplnit vodu z přírodní studánky. Po cestě k vrcholu jsme se v restauraci nezastavovali, neboť jsme se těšili na pořádnou makačku.
Výstup na Monte Cristallo
Od chaty se můžete vydat několika směry, třeba směrem Ferrata Ivano Dibona. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli výstup zvládnout za co nejkratší čas (chtěl jsem si vylézt na vrcholovou ferratu), jsme šli rovnou směr Cima Di Mezzo a Monte Cristallo (ferrata Marino Bianchi).
Trasa vedla přes sjezdovku (podle propozic se jednalo o černou sjezdovku), kde taky vedl vlek. Prostě jsme šli přímo nahoru. Ze začátku se šlo vcelku rychle a docela po komfortním terénu. Čím výše jsme ale stoupali, tím byl terén horší. Zhruba po hodině chůze jsme potkali několik jedinců, kteří výšlap vzdali. Ani tohle nás neodradilo a plní euforie a nadšení z výjimečných výhledů jsme pokračovali dále. Terén už byl typický z jemného štěrku, který docela klouzal. Před vrcholem například nějaká Francouzka podklouzla a jela po zadku necelé dva metry. Docela jsme o ni měli strach, neboť se jednalo skutečně o prudký sráz. Cesta k vrcholu trvala necelé tři hodiny klidným a pohodovým tempem. Osobně si myslím, že se to dá zvládnout za dvě hodiny svižnějším tempem.
Na vrcholu
Po celou dobu cesty jsme viděli na horizontu horskou chatu. Těšili jsme se na něco k jídlu a k pití, ale bohužel byla uzamčená. Na vrcholu byla ještě budova pro obsluhu vleku. Rovněž vše pozamykané. Co se týče ferrat, nalevo se nachází Ivano Dibona a napravo ferrata Marino Bianchi. Vydal jsem se směr ferrata Marino Bianchi. Po několika desítkách minut jsem se musel vrátit, neboť se rychle změnilo počasí a začaly padat centimetrové kroupy. Do toho hustě pršelo. Předtím do nás celou dobu pralo slunce a šli jsme v triku, teď jsem musel sáhnout po mikině a i přesto mi byla zima. Na to, že jsme na výstupu byli poslední týden v srpnu, jsme byli zaskočení oblečením ostatních lezců. Zimní bundy, čepice či rukavice nebyly nic výjimečného. Co se týče výhledů, hory vám nabídnou luxusní podívanou. Holt se jedná o Dolomity a ty jsou úplně jiné než Alpy.
Cesta zpět
Protože silné krupobití nepřestávalo, byli jsme nuceni se schovat do betonové zástavby vleku. Čekali jsme zhruba půl hodiny a počasí se nechtělo umoudřit. Řekli jsme si, že třítisícovku zdoláme napřímo „šusem“ dolů – nejrychlejší možnost totiž byla klouzat se po mokrém štěrku. Je pravda, že jsem v něm byl zabořený až nad kotníky, ale nebylo to tak špatné. Jako na lyžích. Takový svižný sestup trval necelou hodinu. V údolí už nepršelo, tak jsme byli potěšeni, že trochu uschneme. Při cestě zpět jsme se shodli, že jsme u Monte Cristalla určitě nebyli naposledy.
